Kdysi dávno, v čase, kdy lesy byly hlubší a hrady mladší, žil v německých zemích prastarý rod Liebensteinů. Nebyl velký ani slavný, avšak jeho majetek byl rozsáhlý a jméno mělo váhu mezi kopci a údolími Durynska. Rod měl dva syny.
Starší byl vážný, přísný a odhodlaný. Mladší naopak odvážný, svobodomyslný a nechtěl se nechat spoutat.
Když jejich otec vydechl naposledy, dědictví připadlo oběma bratrům a měli si je rozdělit. Místo toho se mezi nimi rozhořel vážný spor.
Starší bratr chtěl zachovat rodovou tradici: držet majetek pohromadě, vládnout pevnou rukou a udržet pořádek. Mladší toužil po svobodě — po vlastním panství, po místě, kde by mohl vládnout podle svého srdce, ne podle starých pravidel.
Hádali se celé týdny. Hlas staršího byl jako hrom, hlas mladšího jako prudký vítr. A když se nedohodli, rozhodli se každý postavit svůj vlastní hrad.
Starší bratr si ponechal rodový hrad Liebenstein v Německu. Mladší se vydal na východ — přes lesy, přes kopce, přes kraje, kde se cizí jazyky mísily s jeho rodovou řečí — až dorazil do země, kde se dnes rozkládá Libá.
Tam si postavil nový hrad a dal mu stejné jméno: Liebenstein. Na památku rodu. A také jako vzdor.
„Když mi nechceš dát polovinu jména,“ řekl prý, „vytvořím si vlastní.“
Když se starší bratr dozvěděl, že mladší postavil hrad stejného jména, rozhněval se. Viděl v tom urážku, výsměch, zpochybnění své autority. Nevyrazil však s vojskem — jen s několika věrnými muži. Nebyla to válka. Byla to rodová čest.
Mladší bratr odmítl jméno změnit. A tak se bratři setkali na cestě mezi oběma hrady, tam, kde se lesy sklánějí k cestám a kameny pamatují kroky dávných poutníků.
Souboj byl dlouhý. Meče se střetávaly jako hromy, dech se měnil v páru, země pila krev obou. Nakonec padl mladší bratr.
Když starší viděl, co způsobil, zahořel lítostí. Ale bylo pozdě.
Mladší prý před smrtí pronesl: „Ať můj hrad stojí, ale nikdy nenajde klid.“
A tak měl být český Liebenstein — dnešní Libá — poznamenán prokletím.
Pobořen.
Znovu postaven.
Znovu zničen.
Stále v proměnách.
Nikdy v úplném pokoji.
Jako by v jeho zdech stále dozníval souboj dvou bratří. Jako by v jeho kamenech žila touha po svobodě i tíha tradice. Jako by se hrad sám nemohl rozhodnout, komu z nich patří.
A kdo se v noci prochází kolem Libé, může prý dodnes slyšet ozvěnu dávného souboje — a šepot mladšího bratra, který stále hledá svůj klid.
___________________________________________________________________________________________________
Legenda je krásná, ale pojďme se na chvíli ponořit do knih a podívat se na její skutečný historický základ. Rod Liebensteinů je opravdu velmi starý — jeho počátky sahají až do 13. století. Jedná se o elsaský uradelský rod, jehož původním sídlem byl hrad Liebenstein u Liebsdorfu v Alsasku. Později se hlavním sídlem stal Liebenstein u Neckarwestheimu. Rod se v průběhu staletí rozvětvil do několika linií a v různých větvích existuje dodnes.
Zatím to zní slibně, že?
Než budeme pokračovat, je nutné zdůraznit, že německý rod Liebensteinů nemá s naším hradem — kromě shodného jména — vůbec nic společného.
Hrad Libá (Liebenstein) založil chebský ministeriální rod pánů z Liebesteina, který přišel do tohoto kraje kolem roku 1200. Rod vymřel roku 1292. Nabízí se myšlenka, že by snad mohl některý člen německého rodu odejít na Chebsko — a tím vytvořit reálný základ legendy. Ale kdepak. Německý rod byl vysokou šlechtou, zatímco náš rod, který stojí za vznikem hradu kolem roku 1264, byl ministeriální, tedy služebná šlechta říše. Tyto dvě linie spolu historicky nesouvisejí.
Jediné, co je z této legendy skutečné, je fakt, že existoval německý rod Liebensteinů a že existují hrady stejného jména.
Dalším prvkem, který můžeme považovat za skutečný, je ono „prokletí“ našeho hradu. Libá byla opravdu několikrát zničena a následně znovu vystavěna. A dnes se nacházíme ve fázi, kdy ji — už poněkolikáté — znovu stavíme a opravujeme.
A přejme si, aby to bylo naposledy 😊